Ven (na hluboko zrytý, pořádně vyhnojený záhon s vysokým obsahem živin) sazeničky dáváme až koncem května do sponu 60 x 100 cm. Místo výsadby pečlivě zvážíme, protože artyčoky ponecháváme na stejném stanovišti delší dobu – klidně i déle než 5 let. Vykvétají většinou až druhým (někdy třetím) rokem. Pokud však máme sazeničku z únorového výsevu dočkáme se někdy již v prvním roce. Při pěstování ponecháváme na jedné rostlině nejvíce tři květní poupata. Ty sklízíme ještě předtím než vykvetou a to včas, po pěkném vyvinutí dužnatého květního lůžka a masitých zákrovních listenů.
Na zimu je třeba artyčoky chránit před mrazem (listím, vrstvou slámy, fólií pohozenou zemí).
Užitkovou částí vytrvalé rostliny podobné bodláku jsou květní úbory, které bývají zelené až zelenofialové. Pochází z Afriky, nyní se však běžně pěstuje v celé Evropě především jako zimní zelenina a v Severní Americe po celý rok.
Malé artyčoky se nakládají do octa celé, jemnější lůžko a vnitřní část se prodávají také konzervované a mražené. Počínající zbarvení do černa je stádiem, kdy má artyčok nejlepší chuť. Artyčoky se mohou péci, smažit, vařit, plnit a podávat s různými omáčkami a dresinky, jako je kyselá omáčka, majonéza apod. Stonky artyčoku se přidávají do polévek a dušených jídel. Malé čerstvé květní úbory se mohou jíst i syrové. Artyčoky obsahují lehké hořčiny (canarin), podporující trávení. Používají se i k výrobě aperitivů. Ve čtyřicátých letech minulého století se artyčoky pěstovaly v zelinářských zahradách také v Praze. Velkým ctitelem artyčoků byl proslulý labužník anglický král Jindřich VIII. Pro jeho tabuli se tehdy dovážely až z daleké Kréty.