Po staletí se 1. května slavíval svátek sv. apoštolů Filipa a Jakuba. V předvečer tohoto svátku se na návrších pálily ohně. Díky Goethovu Faustovi je nám dnes tato noc známá též jako noc Valpružina. Goethe ve svém díle popisuje slet čarodějnic na Blocksberku, kde tyto ženy provádějí reje ve spolku s ďáblem. Název tohoto dne pochází od abatyše Valpurgy z kláštera v Hildesheimu, která proslula jako ochránkyně před kouzly a čarodejnictvím. Do Faustova příběhu je vložena jednak romantická, seversky pochmurná scéna Valpuržiny noci, odehrávající se v tajuplné atmosféře v pohoří Harcu a zachycující pekelnickou slavnost s kouzelnickými orgiemi, v níž vystupují čarodějky a čerti, jednak volná satirická mezihra s časovými narážkami - Sen Valpuržiny noci, v níž se objeví některé postavy z Shakespearových dramat.
Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají nečisté síly větší moc než jindy. Takovým časem byla i filipojakubská noc z 30. dubna na 1. května.
Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají nečisté síly větší moc než jindy. Takovým časem byla i filipojakubská noc z 30. dubna na 1. května.
Tuto noc prý poletuje v povětří (na košťatech, vidlích či živých vepřích) spousta čarodějnic, někdy též nazývaných megery, čarotedlnice, bosorky či baby Jagy. Měly údajně mířit na tzv. sabat. Byl to výroční čarodějnický rej odehrávající se většinou na opuštěném místě. Při něm byli do čarodějnického společenství přijímáni noví členové. Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, aby pak mohly létat. Na sabatu se volila královna, která potom vládla hostině a tanci (tzv. „čarodějnické kolo“ se tancovalo pozpátku, pískalo se přitom na trubky z kostí mrtvol a bubnovalo vlčím ocasem na buben potažený oběšencovou kůží). Čarodějnická hostina byla plná na pohled perfektně vypadajícího jídla, které však bylo bez chuti a nezahánělo hlad. Na žádném sabatu nesměl chybět kotel se žábami a hady, stejně jako nádoby s jedy. Jak lidé kdysi věřili, proměňovaly se během večera čarodějnice s oblibou ve vlky, psy či jiná zvířata a vyprávěly si, co se jim od posledního setkání podařilo natropit.
Víra v nečisté síly, stará jako lidstvo samo, se časem proměnila v pověru, že ďábel může moc na zemi uplatňovat pouze prostřednictvím lidí. Zvláště staré ženy byly podezřívány ze spojení s ďáblem a před uhranutím jimi se venkované bránili různými praktikami. Před vrata domu i chléva se například položily narýpané drny. Dříve než mohla čarodějnice vstoupit do stavení, musela všechna stébla přepočítat, což jí trvalo až do rána, kdy její zlá moc pominula. Domy se kropily svěcenou vodou, před vrata se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila. Mládenci také na zahnání čarodějnic práskali bičem nebo stříleli z pušek. Existovala také řada praktik, které měly umožnit čarodějnici vidět, případně ji potrestat. Lidé věřili, že ji mohou zahlédnout v noci na opuštěném místě nebo na křižovatce.
Čarodějnice však nemusely být jenom zlé. Některé znaly tajemství bylin, uměly zahánět nemoci a napravovat zlomeniny. Těch si lidé vážili. (V některých jazycích dokonce slovo čarodějnice znamenalo „moudrá žena“.) Bylinkářky - vědmy se vyznaly v tajích přírody. Věděly mnoho o působení rostlin, hub, kamenů, kovů, drahokamů, ale i barev a vůní. Jejich někdy zdánlivě nesmyslné a bláznivé poznatky přispěly mnohdy k užitečným vědeckým objevům. Kromě bylinkářek působili v minulosti jako léčitelé kováři a jejich manželky. Když kovářovy kleště vytáhly bolavý zub, přispěchala hned kovářka s hojivým obkladem.
Na ochranu před zlými silami se na vyvýšených místech zapalovaly ohně, které jsou v některých krajích, zvláště v Německu, velmi starého původu. Postupem času se z výročních ohňů stalo „pálení čarodějnic“. Chlapci a děvčata zapalovali také košťata a vyhazovali je do výšky, aby viděli čarodějnice létající v povětří. Jinde se dokonce věřilo, že tak je možno čarodějnici srazit k zemi.
O půlnoci před svátkem sv. Filipa a Jakuba se také daly najít, stejně jako o Velkém pátku, četné poklady. Bylo však nutné mít při sobě květ kapradí, svěcenou křídu nebo hostii.
Na ochranu před zlými silami se na vyvýšených místech zapalovaly ohně, které jsou v některých krajích, zvláště v Německu, velmi starého původu. Postupem času se z výročních ohňů stalo „pálení čarodějnic“. Chlapci a děvčata zapalovali také košťata a vyhazovali je do výšky, aby viděli čarodějnice létající v povětří. Jinde se dokonce věřilo, že tak je možno čarodějnici srazit k zemi.
O půlnoci před svátkem sv. Filipa a Jakuba se také daly najít, stejně jako o Velkém pátku, četné poklady. Bylo však nutné mít při sobě květ kapradí, svěcenou křídu nebo hostii.